Kouzlo?

11. března 2012 v 14:09 | Anna Volfová |  Zajímavosti
 

2. kapitola - Záhadné Concorde (6/8)

8. února 2012 v 0:01 | Anna Volfová |  Kniha CONCORDE
...dané poloze," řekla nám ještě Sarah a pak nám ukázala výhled.
"A na támhle je Temnoles, do toho se bez doprovodu vyučujícího nesmí. Žijí tam pěkně ohavná zvířata. Támhle na tý louce se o Vánocíh hraj betléma a odsud je krásný výhled, proto se možná této věži říká Andělská."
"Jakto, že jsou ty pozemky tak velký, když je to uprostřed města? Když jsem sem přicházela, viděla jsem jen školu," ozvala se Marča.
"To je tak trochu záhada, která se nevyluštila po celé staletí. Tak možná tisíceletí. Je to totiž hrozně těžké a náročné kouzlo, které musí dělat asi 100 dobrých kouzelníků najednou. Ale bohužel už to kouzlo zaniklo a nikdo nevím, jak zní, dokonce není napsané v žádné knížce," řekla najednou Diana.
"Babička tu taky studovala a tak mi o tom vyprávěla. Prý jsou ty školní pozemky mnohem větší než je vidět z Astronomické věži - té nejvyšší," vysvětlila nám.
"A co kdybychom do té Astronomické věži zašli? Mě by to docela zajímalo," navrhala jsem.
"Jasně, dobrý nápad, ale jak se tam dostaneme?" zeptala se Emma.
"No, ani já nevím, kde vůbec ta Astronomická věž je, na tož, abych věděla, kudy tam máme jít," prozradila nám Sarah.
"Tahle budova je obrovská, v tý to snad nikdy sami nenajdeme," vložila se do rozhovoru Marča.
"Mohli bychom se zeptat každého, koho potkáme," navrhla jsem.
"To je dobrý nápad, ale zabere nejmíň celý den," upozornila mě Marča.
"To nevadí, škola stejně začíná až za 3 dny," řekla nám Sarah.


Když jsme vyšli dveřmi z Andělské věže, ocitli jsme se nám všem na neznámém místě. Byla to kamenná chodba se spousty hýbajícími se obrazi a a vedla do jednotlivých tříd. Byly značené čísly, písmeny a znaky, co se v nich většinou vyučuje.
Na chodbě nebylo ani živáčka, tak jsme se rozhodli zeptat se obrazů.
"Dobrý den, prosím vás, nevíte jak se dostaneme do Astronomické věže?" zeptala se Marča.
"Pff, já byla v Astronomické věži jen jednou a to v oddělení, které je přístupné pro všechny a úplně mi to stačí. Byla tam taková výška, že se mi zamotala hlava a upadla jsem. Od té doby se dřvím na místech, které je od té hrozné věži...

(Pokračování příště - 22.2.2012)

2. kapitola - Záhadné Concorde (5/8)

25. ledna 2012 v 0:01 | Anna Volfová
...vidět závodit," protestovala Sarah.
"Ale naopak je docela dobře, že oni nemůžou vidět nás," upozornila nás Diana.
"To jsou jenom měsíčn velké prázdniny?" podivila se Mari.
"No... všude jsou jen měšíční velké prázdniny, ale v pololetí jsou další měsíční prázdniny," vysvětlila k našemu podivu Emm.
"A teď něco jako třešnička na dortu. Jsou tu tisíce tajných chodeb a já už vím o třech! Můžu vám je ukázat, jestli chcete..." ozvala se o chvilku později znovu Sarah.
"Jasně!" odpověděly jsme jí všichni jednohlasně a začaly jsme se chichotat.
"Taže půjdete z jídelní síně jakoby do knihovny, co jsem vám ukazovala asi ve čtvrtině cesty najdete sochu hrajícího anděla. Zavedu vás tam, aby jste věděli, jak otevřít tu tajnou chodbu. Vede do 'Andělské věže'. Je to nejnižší věž tady na akademii a přesto má nádherný výhled na část školních pozemků," povídala nám cestou Sarah, ale pak zmlkla a zastavila se před sochou anděl. Uprostřed schodů byla totiž rovná pložinka se zakulaceným zábradlím a před ním stál anděl, který hrál nádhernou melodii na zobcovou flétnu. Kamenné prsty se mu po ní ladně pohybovaly.
Sarah mu zakryla postupně tyto tři dírky: 1., 3., 5., anděl začal hrát jinou melodii a vznesl se do vzduchu. Odkryl dřevěná padací dířka s mosazným klepadlem (asi někají umělec experimentoval). Sarah je otevřela a rychle sešla po žebříku. Všechny jsme ji následovaly. Protože jsem šla poslední, dvířka jsem zaklapla. Žebřík byl opravdu kraťoučký a vedl do podzemní chodby, která byla dost široká a dost vysoká pro obyčejného dospělého člověka. V kamenných stěnách byly vytesané otvory a v nich věčně hořící pochodně zakryté tlustou vrstvou skla, snad aby se nikdo nepopávli.
Chodba byla dlouhá dobrých 500 metrů a na konci byl vysoký žebřík. Sarah ukázala na tři páčky zabudované ve zdi.
"První a poslední musí směrovat nahoru, ta uprostřed dolů. Jinak se vchod nad námi neotevře," vysvětlila nám.
Nasměrovala páčky v daném pořadí a vyšplhala po žebříku. My za ní. Otevřela dvířka, které nám následně podržela. Čekala, až všichni vylezou, pak jsme poodešli stranou, aby další socha anděla opět mohla přistát na padacích dvířkách.
"Tady musíte zadat stejný kód jako na začátku začátku chodby, aby vás anděl propustil. A na druhé straně jsou tké páčky, které musí být v...

(Pokračování příště - 8.2.2012)
 


Nevinnost

18. ledna 2012 v 17:33 | Anna Volfová |  Téma týdne
Co si představíte, když někdo řekne "nevinnost"? Já osobně si vzpomenu na moji oblíbenoeu knížku - Roztomilé Malé Lhářky. Tak se totiž jmenuje jeden díl z řady.

Nevinnost - dá se pojmout více významy, jako "zastánce spravedlnosti" musím říct, že je opravdu nepříjemné, když vás někdo z něčeho obviní a vy jste nevinní. Nemám to ráda. Je to opravdu nefér. Nevinnost by se měla více cenit a uznávat.

Ne každý je z nás nevinný, vzpomeňte si na vaše všechny skutky a zapátrejte v hlavě, kdy jste nemluvili tak úplně pravdu, kdy jste něco udělali špatného a nepřiznali se k tomu? Alespoň jeden příklad najděte, protože ten je snad v každém z nás. Nikdy jste nezalhaly? Myslíte si, že jste úplně nevinní?

Možná si říkáte, že nejsem zrovna moc nevinná, když něco takového píšu, ale to není pravda.Neříkám, že jsem úplněčistá, protože to není snad nikdo, ale snažím se, jak jen můžu. Nelžu. Pokudd už není únikové cesty ven a ocitnu se ve slepé uličce, odpovídám jen na to, na co jsem tázána. A pokud něco opravdu nechci říct, tak to neřeknu, ale nelžu. Protože lež má krátké nohy a s poctivostí nejdál dojdeš.

Snažte se i vy - dnešní svět se může změnit! Nemusíme být odrazem těch špatných, naopakmůžeme těm špatným ukázat pravou stránku života. První krok, který musíme udělat je, že začneme u sebe. Snažme se být opravdu nevinní a být příkladem ostatních. Nelžeme, buďme poctiví a upřímní. Tak by totiž měl svět vypadat.

2. kapitola - Záhadné Concorde (4/8)

11. ledna 2012 v 0:01 | Anna Volfová
...tváři. Určitě elfka.
"Jmenuji se Sarah a pocházím z Aphotke," představila se nakonec heelerka (sanabilistka). Odhadla jsem to, protože jako jediná zbývala a navíc ten název jejího města zní jako "lékárna", ale nějak si nevzpomínám, v kterém jazyce.
Chvilku mezi námi bylo zvláštní ticho, ale potom začala Emm:
"A kdy jste sem všichni přijely? Já asi tak před hoinou."
"Já jsem přijela s Jenny teď," řekla i za mě Marča.
"Asi tak včera o půlnoci," oznámila Diana, čemuž se ostatní smáli.
"Diana je vlkodlak a včera v noci byl úplněk," vysvětlila nám Emma. Pousmála jsem se.
"Já jsem přijela už před týdnem, zažádala jsem si o učebnice a učila se už něco napřed. Nevím, jak velké nároky zde budou mít," přidala se do rozhovoru Sarah.
"Pff, tak to já budu v učení hóódně pozadu. U nás na škole jsme toho moc neprobraly," zabrala jsem se do rozhovoru a doufala, že se z nás stají dobré kamarádky.


Protože Sarah přijela o týden dřív, měla čas si to tu všechno prohlédnout a tak nám nabídla malou prohlídku školy. Je fakt, že tahle akademie je tak obrovská, že ji nikdo nemůže znát nazpaměť ani po 100-letém usilovném učení všech plánlů školy. Je prostně nezmapovatelná! Joane McBellová měla pravdu - je naprosto luxusní.
Už přibližně vím, jak se z koleje dostat do jídelny a jedné z mnoha společenských místností, bezpečně najdu toalety a možná i knihovnu (ale těch je tady taky víc). Dokonce nás i Sarah zavedla do Pamětní síně, kde byly vystaveny blištivé zlaté, stříbrné a bronzové poháry a medaile. Všechno bylo ve skleněných vytrýnách, které, jak se zdá, byly pravidelně leštěné.
"Je to tu fakt úžasné! Ale jen mi tak vrtá hlavou... za celou dobu jsem nespatřila ani jednoho kluka. Kam se všichni poděli?" zeptala jsem se.
"Klukům začíná a končí rok o měsíc později, v září jim totiž probíhají olympijské soutěže v různých fyzických dovednostech. Je to důležitá událost a každý, kdo něco znamená se na ně alespoň přijde podívat. U holek to není tak důležité, snad jen u nás, elfů. Olympijské soutěže pro holky ale probíhají v srpnu," vysvětlila mi trpělivě Emm.
"Ato je pěkně nefér, kvůli tomu je nemůžeme...

(Pokračování příště - 25.1.2012)

2. kapitola - Záhadné Concorde (3/8)

29. prosince 2011 v 21:54 | Anna Volfová |  Kniha CONCORDE
...měsíci je to čtrnáct dní. Za celý školní rok se toho naučíte jako za dva ve vašem světě. Ostatní už podepsali smlouvu a jsou na koleji. Budete ji chtít podepsat také?" zeptala se nás a podala nám list paíru. Důkladně jsem si ho prohlédla, pak jsem ho podepsala. Marča bez váhání také.


Od dne 21. září 2012 se zavazuji tím, že budu pro ministerskou zaměstnankyni Joane McBellovou vykonnávat různé úkoly na mé úrovni a na oplátku mi Joane McBellová bude platit stipendium na luxusní škole Alma Mater. Od této smlouvy můžu kdykoliv odstoupit a to bez podání jakkéhokoliv důvodu. To platí i pro Joane McBellovou.
Podpisy:
Joane McBellová
Jenny Harrisnová
Marianne Smithová






Nevěděla jsem, co si mám myslet, když jsem to podepsala, ale já jsem Joane McBellové věřila a myslím, že Marča také.
Joane McBellová nás zavedla do školy, bylo to asi 10 minut od ministerstva. Cestou nám nakoupila nějaké pěkné oblečení, co se nosí tady v Concorde (mě se teda líbilo víc, než to naše klasické) a další předměty denní potřeby, včetně hygienických. Řekla nám, že první dva měsíce máme od úkolů pokoj, ale pak že už něco budeme muset plnit.
Joane byla na nás opravdu milá a zavedla nás do našich pokojů na koleji. Měli jsme ty nejlepší a každá svůj pro sebe. Vedle mě byla Marianne a dál pak naše nové spolužačky a spolupracovnice. Nakonec se s námi Joane rozloučila a dala nám "telepatik" na dorotumívání. Je to v podstatě vylepšený telefon zadrmo. Na displeji se nám zatím jen zobrazovalo jméno Joane a mě Marči. Když ale poznáme někoho nového s telepatikem, můžeme si ho přidat do seznamu.
Hned jak jsme si uklidily všechno do skříní, chtěly jsme se seznámit s našimi novým spolužačkymi, a tak jsme zaklepaly na jejich pokoje. Naštěstí byly všichni hned v tom prvním.
"Ahoj, já jsem Jenny a tohle Marianne, ale říkejte jí Marčo, nebo Mari," představila jsem nás nejistě.
"Já jsem Diana," ozvala se dívka s nejrozcuchanější hřívou, co jsem kdy viděla. To musela být ta vlkodlačice.
"Emma, Emma Forestiová," přikívla nepřítomě dívka se špičatými uši a se zářivě neonovýma očima. Stejné barvy měla i nějaké znamení na...

(Pokračování příště - 11.1.2012)

2. kapitola - Záhadné Concorde (2/8)

29. prosince 2011 v 21:53 | Anna Volfová |  Kniha CONCORDE
...Když jsme vstoupili do její kanceláře, která svým vybavením připomínala spíše menší obývací pokoj, šla Joane McBellová rovnou k věci:
"Normálně se nesmí, to co jsem udělala. Nikdy se nesmíme prozrazovat okolnímu světu a nikdy nikdo z venčí o nás nesmí vědět. Mohly by z toho být velké koplikace a možná i války. Kdyby se někdo z vašeho světa dozvěděl, že existuje ten náš, chtěl by také umět kouzlit a čarovat. Bouřil by se. A ti od nás zase nesmí vědět o tom vašem světě, protože by ten svět chtěl každý navštvit a mohl by se i prozradit. Jediný, kdo o dalších světech ví, je naše ministerstvo a to má zakázáno se vůbec o něčem takovém zmiňovat pod velice přísnými tresty. Takže vás chci požádat, aby jste nikdy nikomu neřekli svůk původ a nic podobného. Prosím slibte mi to!"
Podívala jsem se na Marču a ta na mě. Pak jsme obě přísahali, že nikomu nic nevyzradíme.
"A jen tak ze zvědavosti, paní McBellová, co byste dělala, kdybychom nepřísahali?" zeptala se Marča podle mého názoru trochu hloupě, ale odpověď byla docela zajímavá.
"Nechala bych vás naprosto všechno zapomenout a poslala bych vás zpět. Máme na to specielně fialový prášek, o kterém ví také jenom naše ministerstvo a smí se používat jen ve vyjímečných příležitostech," a ukázala na skleničku plnou něčeho fialového ve své prosklené skříni.
"Ale teď k tomu hlavnímu - proč jsem vás poslala z vašeho světa pryč a proč vás tady tak nutně potřebuji. Je to docela dlouhá historie a tak to zkrátím. Protože jsou stoupající záhadné případy a nikdo je neřeší, stoupá i nespokojenost obyvatel našeho světa a klesá popularita v našem městě. Proto mě moji nadřazení povýšili a zadali mi tento úkol. Řekli, že si můžu na svůj úkol najmout lidi, kteří to zvládnou, ale maximálně pět. To jsem taky udělala, pomocí nekromantu - přístoje, který vyhledá osoby, které se nejlépe hodí k danému úkolu. Byly jste to vy dvě, jedna elfka z Atersaltu, vlkodlačice z Mortomie a jedna Sanabilistka z Aphoteke. Sanabilista je heeler nebo-li léčitelný," dopověla svůj výklad Joane McBellová.
"Normálně bych vám za to měla platit, ale protože nic nevíte o tomto světě, mohla bych vám místo toho platit luxusní školu, kde se naučíte všechno od A do Z. Učí se tam každý den, až na neděli a středu, kdy je volno. Každý den je učení rozložené po celém dni, často od devíti až do osmi večer. Budete ubytovaní na koleji s vyšimi novými kolegy a budete rozvíjet své dovednosti. Po dvou týdnech účinné práce ve škole je celý týden volna. Po každém druhém...

(Pokračování příště - 28.12.2011)

2. kapitola - Záhadné Concorde (1/8)

29. prosince 2011 v 21:52 | Anna Volfová |  Kniha CONCORDE

Kapitola II.
ZÁHADNÉ CONCORDE
(vypráví JEnna)
Ležela jsem v měkké trávě, čelem k zemi, takže jsem nic neviděla. Musela jsem upadnout. Chtěla jsem vstát, ale nějak se mi zamotala hlava, tak jsem si sedla. Kolem mě bylo vidět pohádkové město plné lidí v zvláštním oblečení. Nejsem si jistá, ale myslím, že je to skutečné, že tyhle věci se opravdu staly a dějí se. Jinak bych přece necítila bolest při pádu. Ano, určitě je to všechno skutečné...
Marianne si také sedla.
"Wow, to byla ale jízda," řekla Mari a já si mezitím uvědomila, že se asi všechna mlha rozplynula.
"A kde to jsme?" zeptala jsem se jí a mlčky jsem si prohlížela záhadné městečko.
Asi jsem se při pádu uhodila hodně do hlavy a za chvilku se probudím na nemocničním lůžku, řekla jsem si, zatímco Mari asi vyhledávala tu osobu, s kterou mluvila po telefonu.
Když jsem se úplně vzpamatovala a uvědomila si, že se stalo něco kouzelného, došlo mi, že tohle je realita, kterou jsem vždycky toužila zažít. Umět něco kouzelného, co ostatní neumí a zjednodušit si tím život. Vlastně to byl skrytý sen každého z nás, vždycky jsme doufali, že to co je v knížkách a ve filmech by se někdy mohlo stát i nám. Ale já jsem to vždycky zatvrzovala, protože jsem to nemohla mít. Možná mám ale teď jedinečnou a neopakovatelnu příležitost, které se musí využít!
Seděli jsme na trávníku sotva chvilku, když se k nám přiblížila nějaká postava v nádherném saténově modrém kostýmku. Postava měla špičaté uši jako elfka a vysoké podpatky se jí bořili do měkké trávy.
"Dobrý den, vítám vás v Concorde. Jmenuji se Joane McBellová a jsem ta, co vás sem dostala. Pochopím, když se na mě budete pořádně zlobit, já vím, někoho sem zatáhnout, nic mu neříct a tak dále. Ráda bych si s vámi o něčem důležitém promluvila. Ale tady na ulici to nepůjde. Proto mě prosím následujte do mé kanceláře na ministerstvu."
Rozhodla jsem se, že za ní půjdu, protože namám co ztratit. A navíc chci využít příležitosti a naučit se něco kouzelného. Mari si očividně myslela to samé, takže se rozhodla stejně.
Cestou nám Joane McBellová nám vysvětlila, že v tomto světě -Concorde- neubýhá čas a až se tedy vrátíme na naši Zemi, neuběhne ani vteřina a my budeme opět uprostřed mlhy na památníku s tím rozdílem, že budeme zase o něco chytřejší. ...

(Pokračování příště - 14.12.2011)

1. kapitola - Náznaky (5/5) (+ Bonusové čtení navíc)

29. prosince 2011 v 21:38 | Anna Volfová |  Kniha CONCORDE
Další den byla sobota, tak jsem se hned brzy ráno vydala za Jenny. Ale protože byla docela zima a hustá mlha, vzala jsem si svůj oblíbený kabátek.
"Myslím že stejný znak, co byl na památníku je i na účtence. To C, co vypadá jako nula. Akorát na účtence je to spíš nula, co vypadá jako C," vykládala jsem rychle Jenny, která přímo hltala každé mé slovo.
"Já jsem si zase všimla, že na telefonním ciferníku je místo nuly stejný znak jako na pamáníku na náměstí. Nejsem si ale jistá, jestli to není jen odmazaný kousek barvy," pokračovala na to Jenny, která to ale na rozdíl ode mě říkala úplně lhostejně.
"Podle mě všechy ty tři věci spolu souvisí..."
"Ale jak?"
"Nevím, možná bychom měli zavolat do toho papírnictví a zeptat se, telefonní číslo je na účtence."
"To je podlé," protestovala Jenna, ale nadarmo.
O pár minut později jsem už totiž vyzváněla papírnictví Concorde.
"Toto telefonní číslo neexistuje," ozvalo se s telefonu. Byla jsem naštvaná! Co mají co dávat na účtenky telefonní čísla, která neexistují?
"Mari," ozvala se znovu Jenn.
"Nevzpomínáš si náhodou, jestli jsme před týdnem náhodně nevytočili i papírnictví Concorde? Víš, jak jsme si dělaly srandu z lidí..."
"Máš pravdu, na něco takového jsme narazili," řekla jsem vítězoslavně a přemluvila Jennu, aby šla se mnou a zeptala se u správce na volaná čísla.
O půl hodiny později už jsme si prohlížely výčet z pátku, 13. září, kdy telefon zaznamenal nejvíc hovorů. Srovnávala jsem číslo z účtenky s ostatními volanými čísly. Jendo přesně shodné jsem našla - 497281104. Musela jsem hned potom vytasit drobáky a zavolat tam. Z telefonu se ozval dobře známý hlas:
"Volaný momentálně není dostupný, zanechte prosím vzaz," pak to v telefonu píplo a já jsem zavěsila.
"A jsme o krok blíž naší nové záhadě," řekla jsme tajuplně.
"Eh, Mari, nechci tě vyvádět z omylu, ale jáké nové záhadě? Na tom nci záhadného není."
"Ale je. Jen se koukni na ten ciferník - vidíš, místo nuli je tam znak co se tak trochu podobá C. Stejný znak je i na náměstí na pamětníku a další je tady na účtence. A všechny jsou nějak spojené s tím Concorde, ani nevím, co to je."
"A jak prosím tě souvisí ciferník s Concorde?"
"Ten ciferník je jen tak náhodou na telefonu, který je jediný, z kterého se dá telefonovat do papírnictví Concorde."
"No, hlavně že je pořád nedostupné," neodpustila si poznámku Jenny.
"A víš co? Zavolám tam znovu. A zeptám se co znamená ten znak v číslu účtenky. A když tam nebudou, nahraju vzkaz."
"To ti stejně nijak nepomůže, když voláš z veřejného telefonu."
Ale já už jsem Jenny neposlouchala, vhodila jsem do telefonu další 5-ti korunu a připravila jsem se.
"Volaný momentálně není dostupný, zanechte prosím vzaz,"
po pínutí jsem řekla: "Dobrý den, mám účtenku s číslem 7564123C7854C585. Docela ráda bych věděla, proč je to číslo tak dlouhé a proč v něm jsou písmena nebo znaky co vypadají jako C a 0 zároveň," a naštvaně jsem zavěsila.
Otočila jsem se na Jenny, která zadržovala smích, ale mě to bylo jedno. Pak se ale její úsměv z tváře vytratil a upozornila mě, že telefon zvoní. Zvedla jsem ho.
"Jste chytrá děvčata a takové my potřebujeme. Takže to dlouhé číslo je heslo, které vás zavede do světa Concorde, kyž si stoupnete na náš památník a nikdo vás nubude vidět. Jen to zkuste. A to C co vypadá jako nula vypadá tak proto, aby se dalo do účtenky zamaskovat. Zbytek informací na druhé straně, tak si pospěšte!"
Podívala jsem se na Jenny a bylo evidentní, že to také slyšela. Rozhodla jsem se že tam půjdu, protože tím nic neztratím a chtěla jsem nadále věřit v to, že je to opravdu nadpřirozené. Protože já vždycky chtěla mít něco společného s nadpřirozenem. Ale když jsem viděla, že se Jenny nepohnula z místa, zatáhla jsem ji a vzala jí za ruku. Dovedla jsem jí až k památníku, na který jsme si nakonec obě stoupli. Protože byla hustá mlha, bylo vyloučené, že by nás někdo mohl vidět.
Znervózněla jsem. Věděla jsem, že chci prožít něco nadpřirozeného a že s tím chci mít něco společného, ale vím taky, že jsem hrozně naivní, když si myslím, že nás to převeze někam pryč a tam budou kouzla a čáry. Nejspíš si z nás někdo jen vystřelil a teď se nám hodlá vysmát. A to, že nechci už jen číst a dívat se na na věci, které bych sama chtěla zažívat s tím nijak nesouvisí. Pokaždé se sama sebe musím přesvědčovat, že nic takového neexistuje, že mi nikdy nepřijde "dopis z Bradavic" a že nejsem určená k něčemu, o čem neví. Ale umíte si představit, jak by bylo super, kdybych se opravdu mahla učit nějaké kouzla? Jak by bylo super, kdybych znala nadpřirozenum? A co víc, kdybych k němu patřila?
"Neidealizuj, Marriane Smithová. Nebuď paranormální!" okřikla jsem se v duchu.


Bylo to neuvěřitelné, ale myslím, že se to opravdu stalo. Bylo to, jako kdybych i s Jenny náhle vyletěla do vzduchu a stalo se nám něco opravdu nadpřirozeného! Vznášeli jsme se výš a výš, pokud vím, protože v husté mlze jsem toho moc nerozeznala. A pak najednou jsem začala padat... a dopadla jsem do něčeho měkkého a na pohled zeleného.


(Pokračování příště - až 30.11.2011 - z důvodu prodloužené kapitoly)

1. kapitola - Náznaky (4/5)

29. prosince 2011 v 21:33 | Anna Volfová |  Kniha CONCORDE
...zarovnat do země. Raději to nechám být.
Doma jsem ale na to nepřastala myslet - ale nevím z jakého důvodu, prostě mě to nějak přitahovalo. Nakonec jsem zapla počítač a zadala do Googlu: "papírnictví Concorde".
Ať jsem hledala, jak jsem hledala, žádné papírnictví Concorde jsem nenašla. Pouze výrobky Concorde, kterých máme doma už beztak dost.
O týden později
Rozhodli jsme se vyrazit si do města a zabrat celé odpoledne nakupováním. Prolezli jsme sand každičký obchod v oblasti 500 metrů každým směrem od náměstí. Nakonec jsme se vydali trochu dál a... no vlastně jsme tak trochu v našem velkém městě zabloudili. Prošli jsme něolik průchodů, podlobími a úzkými uličkami a Jenny si vzpomněla, že potřebuje pár nových sešitů do školy. Protože se nám nechtělo vracet takovou dálku (nebo jsme spíš moc netrefili), zeptali jsme se náhodnýho kolemjdoucího, kde najdeme nejbližší papírnictví.
"Běžte rovně asi 50 metrů, zabočte doprava a po dalších 20 metrech doleva. Projděte pod podloubím a nakonci uličky zahněte doprava, na rohu najdete papírnictví," odpověděl nám vlídně pán s buřinkou a pokračoval ve své cestě.
Nevím, zda-li to je mojí špatnou orientací, nebo tím, že jsem se s Jenny do něčeho zapovídala, ael nějaké odbočky jsme přešli a u dalších jsme zahli špatně nakonec to dopadlo, že jsme začali bloudit (už zase). No a potom se to stalo... zahlédli jsme papírnictví Concorde, vypadalo luxusně a bylo prosklené. Rozhodli jsme se, že vejdeme dovnitř.
Mezitím, co si Jenny kupovala potřeby do školy, jsem se po obchodě porozhlédla. Měli tu především kancelářské potřeby, papíry, skicáky a všechno, co by papírnictví mělo mít. Měli velký výběr v sortimentu a nízké ceny, tak jsem se rozhodla si taky něco koupit. Zalíbïl se mi blog FISHBONE a jedna propiska. Když jsem zaplatila, prodavačka mi vitiskla účtenku. Jako vždycky jsem si ji prohlédla, ale tentokrát se mi něco nezdálo. Ceny byly v pořádku a všechno ostatní snad také, ale tomu pocitu jsem se neubránila.
Když jsme vyšli ven, zeptali jsme se zase náhodného kolemjdoucího, kudy se dostaneme na námstí Míru. Cestou jsme se zeptali ještě asi třikrát a nakonec jsme se dostali na naše dobře známé místo. Mezím se ale už trochu setmělo, tak jsme se rozroučily a šly domů.
Hned po večeři (mimochodem - měli jsme krokety) jsem se rozhodla znovu si pročíst moji účtenku. Zdálo se, že papírnictví Concorde byl opravdu seriózní podnik, na účtence měl dokonce telefonní číslo (497281104). Chvilku jsem ještě zkoumala znak od znaku a pak mi to došlo - mají trochu moc vysoké číslo účtenky a navíc je tam asi dvákrát ta C, co vypadá jako 0. Stejný znak na účtence jsem viděla přece i na památníku na náměstí! Mohlo by to spolu nějak souviset?



(Pokračování příště - 2.11.2011)

Kam dál